Prezidentský kandidát by měl být nadstranický a lidi nerozdělovat, ale spojovat. To Petr Hannig umí. A jakkoli je prezidentský post vrcholně politická záležitost, stojí za to se v prezidentské kampani zamyslet i nad záležitostmi nepolitickými, záležitostmi všedního dne. Proto jsme se rozhodli publikovat starší, ale stále platné, protože nadčasové, úvahy Petra Hanniga, které nejsou o politice (politice se Petr Hannig věnuje na svém blogu na iDNES.cz). Tato rubrika – Otevřené okno Petra Hanniga – a články v ní se budou věnovat jiným věcem, než politickým. Petr Hannig míní, že daleko důležitější než politika je život každého z nás. Petr Hannig je vdovec, jeho žena zemřela v roce 1989, když jí bylo 39 let. Petr Hannig už se nikdy neoženil.
Otevřené okno Petra Hanniga (2) Co všechno skrývají texty národních písní
V tomto sychravém počasí má člověk nutkání, tak nějak hlouběji se ponořit do notoricky známých věcí. Zamysleli jste se například někdy nad texty našich národních písní? Jejich obsah je někdy velice překvapivý. Když se skutečně zaposloucháme do notoricky známých, od dětství v našich hlavách zakomponovaných nápěvů, přijdeme na velice zajímavé myšlenky. Ale pěkně popořádku.
Ve svém metuzalémském věku jsem se konečně dočkal vnoučete. Jenže vnouče se nachází na druhém konci světa a syn a jeho manželka mají snahu, aby malá Klárka mluvila také česky. A protože je na cestě i vnouče druhé, je třeba, aby vnoučata měla krásnou českou výslovnost.
Rozhodl jsem se tedy zapátrat v katalogu mého vydavatelství a vydat znovu cyklus šedesáti národních písní, jejichž nahrávky spatřily světlo světa už v roce 1996. Jenže vyšly pouze na třech audio kazetách. Dalo tedy velkou práci originály v archivu vydavatelství najít a nahrávky očistit. Bylo však nutné zachovat atmosféru audio studia, kdy skutečné nástroje zněly ve své čistotě průzračně.
A tak jsem byl nucen se velice pozorně zaposlouchat nejenom do hudebních úprav, ale i do textů oněch písniček interpretovaných malou Anuškou, tehdy pouze jedenáctiletou.
A přišel jsem na to, že náš národ je bytostně rovnostářský. V písničce „Měla babka“ se zpívá „čtyři jabka a dědoušek jenom dvě.“ Píseň pak pokračuje: „Dej mi babko jedno jabko, budeme mít stejně“
No jasně. Proč by babka měla mít o dvě jabka víc. Jestli si jich víc natrhala a dědoušek byl zatím v hospodě, je zcela jedno. Prostě a jednoduše dědoušek usoudil, že to je nespravedlivé, ať už se babka k jabkům dostala jakkoliv. Spravedlivé je mít stejně.
A další notoricky známá píseň „Letěla husička“ je zase o úplně něčem jiném. Ve druhé sloce se zpívá: „Spadla do potoka, vodičku vypila, aby ji šenkýři nelili do piva…“ My se v současné době rozčilujeme nad nepoctivostí některých obchodních praktik, ale jak je vidět, nic nového pod sluncem.
A tak národní písničky nejsou jenom pro dětičky, ale mohou být naopak velice cenným materiálem pro sociology a historiky společenských zvyklostí minulých věků.
Ale teď vážně. Při práci na přípravě tohoto soudobého vydání jsem si uvědomil, že poslech nádherných nahrávek národních písní vyvolává i v mém srdci vzpomínky na dětství. A uvědomil jsem si, že ve chvílích, kdy rodiče či prarodiče své potomky národní písničky učí, zažívají neopakovatelné kouzlo vycházející z těchto skvostů.
Petr Hannig
Otevřené okno Petra Hanniga (1) Instantní život
Tak si tak marně vzpomínám, kdy jsem naposledy psal dopis někomu blízkému. Také si nevzpomínám, kdy jsem od někoho dopis dostal. Život se nám zrychlil natolik, že všechno musíme řešit okamžitě.
Má to však jeden háček. Těžko v budoucnosti narazíte na esemesku, ve které vám v minulosti někdo vyznal lásku. Ano v té chvíli, kdy ji dostanete, jste zahlceni pocitem lásky, ale po oné krátké textové zprávě nezbyde časem vůbec nic. Možná dokonce, že na ni úplně zapomenete. A to je škoda, protože krásných chvil v životě zas není tolik a každou z nich bychom si měli uchovávat pro budoucnost.
Nedávno jsem se probíral archivem a nalezl jsem dopisy, o kterých jsem si myslel, že jsou ztracené. Ti z vás, kteří jsou, jak se říká, dříve narození, si určitě dokáží představit krásný pocit, který jsem při čtení těchto zapomenutých dopisů prožíval.
Vybavila se mi místa, která jsme v té době s milovanou bytostí navštěvovali. Vybavovala se mi vůně rozkvetlých luk, na kterých jsme lehávali a velebnost lesů, kterými jsme procházeli.
Čas se čtením těchto rukou psaných dopisů vrátil o mnoho desítek let. Svou úlohu při vybavení minulosti nezanedbatelným způsobem sehrál i rukopis milované osoby. Vždyť rukopis vypovídá o osobě mnohdy víc než sebevznešenější slova. Slovy lze ošálit, rukopisem však nikoliv.
Stalo se vám někdy, že jste důvěřovali někomu na základě krásných slov a potom jste si všimli rukopisu dotyčné osoby a zařadili jste zpátečku?
Bohužel se už s rukopisem kohokoliv v dnešní uspěchané době nesetkáváme s výjimkou podpisu nějakého dokumentu, a to už bývá často pozdě. Ještě že můžeme usuzovat o kvalitě bližních ze způsobu jejich mluvy. Ne z obsahu mluveného textu, ale z intonace, pečlivosti, která je věnována výslovnosti. A nemyslím tím pouze spisovnou češtinu, ale i různá nářečí. Naše řeč je krásná a já velice rád z mluveného slova poznávám, odkud kdo je.
Zde se však narážíme na další aspekt instantního života. Ačkoliv mnozí anglicky neumí žblebnout ani slovo, jejich výslovnost je vlivem sportovních vzorů, Čechů hrajících v NHL, či tenistů, jakoby americká. Jako by si onen mladý člověk, který dosud anglicky neumí, řekl, tak budu alespoň jako náhražku za svoji dosavadní neznalost jakoby americky vyslovovat. Kolikrát se v tramvaji zaposlouchám do rozmluvy mladých, která zní jakoby anglicky. Nemohu však rozpoznat žádná anglická slova a ejhle, ona to je čeština.
Nemáme na nic čas. Nemáme čas si něco dobrého uvařit. Nemáme dokonce ani čas jít na něco dobrého do restaurace. Jako náhražku, která ušetří čas, navštěvujeme různé provozovny rychlého občerstvení. Nemáme čas si spolu povídat. Nanejvýš si píšeme zprávy. Milujeme se instantně přes internet a pak se divíme, že vymíráme. Žijeme instantní život.
Znám jednoho významného českého skladatele, který nechce mít nic společného s takovýmto rychlým životem. Nemá ani mobily, ani počítač. Vše píše ručně u klavíru a přesto, že je mu 83 let. Nenechal se zotročit požadavkem doby, vše činit hned. Nežije v žádném případě instantní život.
A proto i já rád píši své fejetony do skutečných, na papíru tištěných novin. Doufám, že po letech někdo někde můj článek najde. Mimochodem nedávno jsem našel dávné výtisky Mladého světa, které jsem si schoval kvůli umístění ve Zlatém slavíku. I když to nebyl stejně intenzivní pocit, jako při čtení dopisů od milované osoby, přece jenom to bylo také pěkné. Představte si, kdyby v té době byly internetové noviny. To bych se svým tehdejším úspěchem po letech nemohl potěšit.
Ono se to pravé od toho instantního odlišuje. A já přeji všem, kdo mají odvahu tisknout noviny na papír, aby vydrželi. Snažme se, abychom si vážili toho skutečného a to instantní brali jako nezbytnou daň době.